Problematika senescentních buněk v kontextu stárnutí organismu
S postupujícím věkem dochází v lidském těle k hromadění senescentních buněk, které přestaly procházet procesem dělení. Tyto buňky vylučují směs růstových a zánětlivých signálů, jež dlouhodobě narušují strukturu a funkci tkání. V mladém věku je imunitní systém schopen tyto buňky efektivně odstraňovat. S přibývajícím věkem však tato schopnost imunitního systému klesá. Současné poznatky naznačují, že právě dysfunkce imunitního systému při odstraňování senescentních buněk představuje klíčový faktor jejich akumulace v pozdějším věku.
Výzkum mechanismů odstraňování senescentních buněk
Vědecké studie se dosud zaměřovaly především na senolytika, což jsou látky schopné selektivně ničit senescentní buňky tím, že narušují jejich mechanismy odolnosti vůči programované buněčné smrti. Alternativní směr výzkumu představuje imunoterapie, která se snaží upravit chování imunitního systému tak, aby senescentní buňky identifikoval a eliminoval.
Nová zjištění publikovaná v odborném tisku identifikovala významnou roli senescentních neutrofilů v procesu stárnutí, zejména v orgánech, jako jsou játra a srdce. Studie naznačuje, že hromadění těchto buněk je důsledkem omezené kapacity tkáňově rezidentních makrofágů (TRM), které mají za úkol odstraňovat odumírající a senescentní buňky procesem zvaným eferocytóza.
Role receptoru EP2 při selhání imunitní funkce
Klíčovým zjištěním je role receptoru EP2 pro prostaglandin E2, který je exprimován na povrchu tkáňově rezidentních makrofágů. U starších jedinců dochází k nadměrné aktivaci tohoto receptoru, což vede k potlačení metabolismu a fagocytární schopnosti makrofágů. Výzkum na myších modelech ukázal, že cílené odstranění receptoru EP2 v makrofázích vedlo k obnovení jejich metabolické aktivity a schopnosti efektivně odstraňovat senescentní neutrofily.
Tento proces následně vyústil ve zlepšení stavu organismu, konkrétně v reverzi kognitivního poklesu, sarkopenie, srdečních dysfunkcí a celkové fyzické slabosti. Analýzy vzorků lidské tkáně jater a srdce potvrdily, že k podobnému nárůstu exprese receptoru EP2 a následnému snížení interakcí mezi makrofágy a neutrofily dochází i u lidí.
Důsledky pro budoucí terapeutický výzkum
Zjištěné skutečnosti umožňují nahlížet na stárnutí nikoliv jako na pasivní proces degenerace, ale jako na selhání aktivních mechanismů buněčného čištění. Akumulace senescentních neutrofilů způsobuje poškození tkání prostřednictvím vnitřních degranačních procesů a tvorby extracelulárních pastí, jakož i prostřednictvím působení na okolní parenchymální buňky. Farmakologická inhibice receptoru EP2 se v experimentálním prostředí jeví jako perspektivní metoda pro obnovení eferocytární kapacity makrofágů a zmírnění orgánových změn spojených s procesem stárnutí.