Nová zjištění k dědičnosti lidské délky života: Přehodnocení role genetiky
Výzkum dědičnosti lidské délky života představuje dlouhodobě diskutovanou oblast v rámci medicíny a biogerontologie. Ačkoliv se nejedná o téma přímo spojené s vývojem terapií pro léčbu stárnutí jako zdravotního stavu, poskytuje tato zjištění důležité pohledy na mechanismy ovlivňující délku života. Nedávná studie poukazuje na možné podhodnocení role genetických faktorů v předchozích odhadech.
Pochopení genetického přispění k lidské délce života je klíčové pro výzkum stárnutí, přičemž environmentální faktory se jeví jako silně ovlivňující. Předchozí studie odhadovaly dědičnost délky života v rozmezí 15 až 33 %, s typickým rozmezím 20 až 25 %. Novější analýzy rozsáhlých genealogických databází snížily tyto odhady na 6 až 16 %. Tyto výsledky přispěly k rostoucí skepsi ohledně role genetiky ve stárnutí a zpochybnily možnost identifikace konkrétních genetických determinantů dlouhověkosti. Tyto odhady byly rovněž nižší než dědičnost délky života u křížených divokých myší v laboratorních podmínkách (38 až 55 %) a nižší než průměrná dědičnost většiny jiných lidských fyziologických rysů (49 %).
Většina dřívějších studií využívala kohorty narozené v 18. a 19. století, kdy byla výrazně vyšší míra externí mortality. Externí mortalitou se rozumí úmrtí způsobená vnějšími faktory, jako jsou nehody, vraždy, infekční choroby a environmentální rizika. Dalším faktorem, který se lišil mezi studiemi, byl minimální věk, ve kterém museli být jedinci naživu, aby byli zahrnuti do analýzy, takzvaný „cutoff age“.
Nová práce, nazvaná „Heritability of intrinsic human life span is about 50% when confounding factors are addressed“, se zaměřila na systematické prozkoumání vlivu externí mortality a „cutoff age“ na odhady dědičnosti. Autoři použili modelově nezávislou matematickou analýzu a simulace dvou modelů lidské mortality k rozdělení úmrtnosti na vnitřní a vnější složky. Svá zjištění testovali na datech ze tří různých studií dvojčat, včetně studie SATSA (Swedish Adoption/Twin Study of Aging), která obsahovala data od dvojčat vychovaných odděleně a nebyla dříve analyzována pro dědičnost délky života. Pro ověření zobecnitelnosti na neseverské populace analyzovali také sourozence amerických stoletých lidí.
Zjištění ukazují, že externí mortalita způsobuje systematické podhodnocení dědičnosti délky života a že „cutoff age“ má mírný nelineární vliv na tyto odhady. Po zohlednění externí mortality se odhady dědičnosti délky života, dané vnitřní úmrtností, zvyšují na přibližně 55 %. To představuje více než dvojnásobek oproti předchozím odhadům.
Navzdory těmto novým, vyšším odhadům dědičnosti se v posledních letech, s nástupem rozsáhlých populačních databází jako je UK Biobank, potvrdilo, že genetika hraje jen malou roli při určování celkové střední délky života. Tato role je u drtivé většiny populace významně překonána volbou životního stylu. Pokud existuje vysoká dědičnost, avšak nízký příspěvek genetické variance, může to naznačovat, že dědičnost do značné míry pramení z kulturního přenosu životního stylu. Rodiče, kteří dbají o své zdraví, mívají děti, které se o své zdraví rovněž lépe starají, a naopak. Tato zjištění tedy upřesňují pohled na genetické faktory ovlivňující délku života, zároveň však potvrzují dominantní vliv životního stylu na střední délku života většiny jedinců.