Osa AKG-TET hraje klíčovou roli v regulaci a reverzibilitě buněčné senescence.

Výzkum α-ketoglutarátu a mechanismy buněčné senescence

Nedávná klinická studie zaměřená na suplementaci α-ketoglutarátu (AKG) neprokázala přímé přínosy v lidském organismu. Přes tyto výsledky však vědecká komunita nadále projevuje zájem o α-ketoglutarát, a to na základě zjištění z buněčných a zvířecích studií. Tyto studie naznačují souvislost mezi dostupností α-ketoglutarátu a regulací buněčné senescence prostřednictvím enzymů TET.

Možnými důvody, proč se přínosy neprojevily v uvedené lidské studii, mohou být menší význam této interakce v lidských buňkách oproti myším, nízká zátěž senescentních buněk u účastníků středního věku (40 až 60 let) pro snadné zaznamenání efektů suplementace AKG, nebo nedostatečná testovaná dávka. V kontextu snahy ovlivnit zátěž senescentních buněk u starších osob se α-ketoglutarát jeví jako méně efektivní alternativa k senolytikům.

Buněčná senescence představuje stav stabilního zástavy buněčného cyklu, který je spojen se stárnutím a charakterizován specifickým prozánětlivým sekrečním fenotypem. Nová studie systematicky zkoumá klíčovou roli osy α-ketoglutarát (AKG) – Ten-eleven translocation (TET) v regulaci senescence v lidských somatických buňkách.

Zjištění studie ukazují, že snížení exprese a aktivity enzymů TET, ať už genetickými metodami (siRNA) nebo farmakologicky (pomocí C35), nebo omezení biologické dostupnosti AKG prostřednictvím cíleného peptidu, vede k rozsáhlému epigenetickému přeprogramování. Tento proces zesiluje prozánětlivou signalizaci a zvyšuje senescence-asociovaný sekreční fenotyp (SASP), což v konečném důsledku posouvá buňky směrem k replikativní senescenci.

Naopak, zvýšení biologické dostupnosti AKG nebo exprese a aktivity enzymů TET významně posiluje buněčnou odolnost vůči stresu a účinně předchází a zvrací senescentní fenotypy.

Tyto poznatky nejenže umisťují osu AKG-TET do pozice kritického regulačního uzlu buněčné senescence, ale zároveň zpochybňují tradiční pohled na senescenci jako na neměnný konečný stav. Místo toho naznačují její dynamickou a plastickou povahu, která může být ovlivněna terapeutickými zásahy.