Všichni lidé stárnou různým tempem a v každé populaci najdeme široké spektrum zdravotního stavu a rizika úmrtí v pokročilém věku. Koncept biologického věku je užitečný, protože nám pomáhá rozlišit různé tempo stárnutí u různých lidí. Ovšem to, co měříme jako biologický věk, není přesně tento věk jako takový, ale spíše jakýsi ukazatel, který může nebo nemusí odpovídat reálnému biologickému věku. Mnozí odborníci se domnívají, že pojem „biologický věk“ je dnes používán příliš volně a často se aplikuje na výsledky epigenetických hodin nebo jiných měření bez hlubšího rozlišení.
Pojem biologického věku získal na popularitě zejména s příchodem tzv. hodin stárnutí, kdy se začalo běžně říkat, že výsledky těchto hodin vyjadřují biologický věk. Přesto je biologický věk stále vnímán spíše jako abstraktní koncept, který odráží vnitřní, vnější a funkční stárnutí jednotlivce. Jelikož většina molekulárních příčin stárnutí působí na specifické tkáně a stárnutí samo je velmi složitý proces, není překvapivé, že vědecká obec se shoduje na tom, že celý proces stárnutí nelze kvantifikovat jedním jediným ukazatelem.
Autoři článku sdílí tento názor a zdůrazňují, že stejně jako by nebylo správné považovat jedince s ideální sílu úchopu nebo VO2 max za biologicky mladého, neměli bychom zaměňovat výsledek měření hodin stárnutí s kompletním hodnocením biologického stárnutí celého těla.
Autoři doporučují, aby vědci při popisu výsledků z hodin stárnutí uváděli typ vstupních dat nebo jméno konkrétního typu hodin. Například epigenetické hodiny udávají epigenetický věk, transkriptomické hodiny stanovují transkriptomický věk, a pokud má konkrétní hodina unikátní název, může být tento název použit i pro její výstup. Jako kompromisní řešení lze biomarkery stárnutí označit jako indikátory biologického věku. Tato doporučení mohou pomoci odborné i laické veřejnosti lépe rozlišovat mezi ukazateli stárnutí a širším, složitějším konceptem biologického věku.
Pro více informací si můžete přečíst původní článek zde.