Nové hodiny stárnutí měří „vnitřní kapacitu“ a překonávají starší modely
Vědci každoročně vytvářejí řadu nových „hodin stárnutí“ ve snaze co nejpřesněji měřit biologický věk. S rostoucím počtem těchto nástrojů se však objevuje otázka, zda by se vědecká komunita neměla spíše zaměřit na lepší pochopení a využití těch nejlepších z již existujících. Problémem je, že každý nový ukazatel stárnutí nelze jednoduše použít k hodnocení potenciálních terapií, protože není jasné, jak přesně souvisí s konkrétními formami poškození, které stárnutí způsobují.
Nový pohled na funkční stárnutí: Vnitřní kapacita
V roce 2015 zavedla Světová zdravotnická organizace (WHO) koncept „vnitřní kapacity“ (Intrinsic Capacity, IC). Ta je definována jako součet všech fyzických a duševních kapacit, které může jedinec v kterémkoli okamžiku svého života využít. Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11) nedávno přidala položku „pokles vnitřní kapacity spojený se stárnutím“, čímž standardizovala používání tohoto ukazatele jako metriky funkčního stárnutí.
Navzdory výhodám tohoto konceptu mají současné metody pro jeho kvantifikaci praktické limity – vyžadují speciální vybavení a vyškolený personál. Molekulární a buněčné mechanismy, které za poklesem vnitřní kapacity stojí, jsou navíc stále málo prozkoumané.
„IC hodiny“: Propojení molekulární biologie a klinické praxe
V nové studii vědci zkonstruovali takzvané „IC hodiny“ (IC clock), což je prediktor vnitřní kapacity založený na metylaci DNA (jedna z forem epigenetických ukazatelů). Pro vytvoření těchto hodin použili data od 1 014 jedinců ve věku od 20 do 102 let. Hodiny byly vytvořeny na základě klinického hodnocení pěti klíčových oblastí:
- Poznávací funkce (kognice)
- Pohybové schopnosti (lokomoce)
- Psychická pohoda
- Smyslové schopnosti
- Vitalita
Následně byly tyto nové hodiny ověřeny v rámci známé studie Framingham Heart Study. Výsledky ukázaly, že epigenetické „IC hodiny“ překonaly hodiny stárnutí první i druhé generace v predikci úmrtnosti ze všech příčin.
Kromě toho byla prokázána jejich silná souvislost se změnami v molekulárních a buněčných imunitních a zánětlivých biomarkerech, s klinickými ukazateli, zdravotními rizikovými faktory a životním stylem.
Tato zjištění etablovují „IC hodiny“ jako validovaný nástroj, který propojuje molekulární ukazatele stárnutí s klinickým hodnocením funkčních schopností člověka. Nejde tedy jen o další hodiny stárnutí, ale o nástroj, který lépe odráží reálný zdravotní a funkční stav jedince, což z něj činí slibný nástroj pro budoucí výzkum a klinickou praxi.