Lékařský pokrok je často velmi pomalý, částečně kvůli nevhodným pobídkám, které se vyskytují v každém silně regulovaném oboru. Přesto máme před sebou ještě sedm desetiletí, než se přiblížíme ke konci tohoto století, a za tu dobu se může v medicíně mnohé změnit. Stačí se podívat na to, jak vypadala lékařská věda v 50. letech 20. století a jaké možnosti léčby běžných onemocnění souvisejících se stárnutím existovaly tehdy – pokud vůbec nějaké byly. Vzhledem k tomu, že odvětví zaměřené na dlouhověkost je stále teprve na začátku, sotva deset let staré, může být poněkud zvláštní sázet proti výraznému prodloužení lidského života do konce tohoto století. I když bychom předpokládali, že bude trvat dvacet a více let, než budeme moci zhodnotit vliv nových terapií na prodloužení zdravého života, stále zbývá dost času na výzkum a vývoj rejuvenačních terapií zaměřených na opravu molekulárních poškození, která způsobují stárnutí.
Přesto nelze popřít, že tradiční způsoby léčby a prevence nemocí souvisejících se stárnutím mají své limity. To zahrnuje opatření na veřejném zdraví, jako je snížení kouření (a dnes obezity, která je naším největším problémem, zatímco kouření bylo problémem minulosti), zlepšení životní úrovně a zavedení terapií, které sice mohou mírně zpomalit nebo zmírnit některé důsledky stárnutí, ale neřeší jeho skutečné příčiny. Příkladem jsou léky, které snižují krevní tlak nebo LDL cholesterol. Ty mají velký vliv z epidemiologického hlediska, kdy 10-20% snížení rizika může být na úrovni celé populace značné. Pro jednotlivce však takové snížení rizika není nijak významné a rozhodně to není omlazení. Starý přístup nám dal jen marginální terapie s marginálními výsledky.
Důvodem, proč se sázet proti radikálnímu prodloužení života zdá jako nerozumné, je skutečnost, že nyní probíhají seriózní snahy léčit stárnutí jako nemoc, což představuje zcela nový přístup k problému nemocí souvisejících s věkem. Zatím se žádná z těchto terapií nedostala do běžné praxe, takže je otázkou, jak účinné tyto první léčby budou. Avšak vzhledem k tomu, že biotechnologický průmysl aktivně usiluje o zpomalení a zvrácení stárnutí tím, že se zaměřuje na jeho příčiny, dá se očekávat, že ve srovnání s tradiční medicínou, která pouze léčila příznaky, dosáhneme mnohem většího pokroku v prodloužení zdravého života.
Nicméně v článku „Implausibility of radical life extension in humans in the twenty-first century“ jsou prezentovány důkazy, které ukazují, že se za poslední tři dekády stal nárůst očekávané délky života stále obtížnějším. Na základě sledovaných trendů úmrtnosti v osmi nejdéle žijících populacích světa, včetně Hongkongu a USA, a pomocí metrik zvaných životní tabulky entropie autoři ukazují, že ve věku 65 let a více se průměrné zlepšení úmrtnosti v těchto populacích v letech 1990 až 2019 zlepšilo o 30,2 %. Tento pokrok by za následující tři dekády přinesl jen mírné zvýšení očekávané délky života při narození o 2,5 roku, což je mnohem méně než 3 roky na dekádu, jak bylo dříve předpovídáno.
Nejasné však zůstává, o kolik delší dobu přežití může přinést současný model léčby nemocí, který má nyní na prodlužování života stále menší vliv, a jakou roli budou hrát budoucí pokroky v medicíně, jako jsou geroterapeutika, jejichž vliv zatím nelze empiricky vyhodnotit. Autoři také upozorňují, že předpovědi o radikálním prodloužení lidského života už ovlivnily mnoho odvětví, ale důkazy ukazují, že v tuto chvíli není pravděpodobné, že by se většina dnešních novorozenců dožila 100 let, protože by to vyžadovalo výrazně rychlejší pokles úmrtnosti ve starším věku.
Závěrem se článek přiklání k tomu, že éra rychlého prodlužování života, kterou přinesla první revoluce v dlouhověkosti, skončila. Nicméně existují důvody k optimismu díky pokrokům ve vědě o stárnutí a možnosti druhé revoluce, která by mohla změnit průběh lidské dlouhověkosti.