Netopýři představují fascinující objekt pro výzkum v oblasti srovnávací biologie stárnutí, a to zejména kvůli výrazným rozdílům v délce života mezi blízce příbuznými druhy. Tyto rozdíly umožňují vědcům lépe identifikovat konkrétní geny, které mohou hrát klíčovou roli v určování délky života různých druhů. Některé druhy netopýrů se navíc dožívají neobvykle vysokého věku vzhledem ke své malé velikosti, což opět přitahuje pozornost badatelů k vlivu genetiky na délku života. Ačkoliv byly v této oblasti dosaženy určité pokroky, vědci jsou stále na počátku cesty k hlubšímu propojení znalostí o genetice, buněčném metabolismu a stárnutí.
Výzkum netopýrů má mnoho společného se studiem biochemie dalších dlouhověkých druhů, jako jsou například krtci bezsrstí, sloni či velryby. Část výzkumu se u těchto živočichů zaměřuje na jejich odolnost vůči rakovině, což je dáno specifickými adaptačními mechanismy, které si dlouhověcí či velcí savci vyvinuli. Riziko rakoviny se zvyšuje s počtem buněk i s jejich délkou života, což znamená, že u dlouhověkých druhů musí existovat účinné mechanismy potlačující vznik rakoviny, které jim umožňují dosáhnout vysokého věku bez nádorových onemocnění. Vědci doufají, že pochopení těchto mechanismů by v budoucnu mohlo přispět k vývoji léčebných postupů i pro lidskou populaci. Zatím je však příliš brzy na to, aby bylo možné určit, zda budou tyto objevy využitelné v medicíně.
Nová studie se zaměřila na dlouhověké druhy netopýrů rodu Myotis, kde vědci analyzovali jejich adaptaci vůči virům a dlouhověkosti. Netopýři jsou známí svou dlouhou životností, odolností vůči rakovině a schopností tolerovat viry. Díky pleiotropní povaze těchto biologických procesů (tj. jeden gen ovlivňuje více znaků) je identifikace odpovědných genů složitá. Badatelé zde využívají funkční srovnávací biologii a vytvořili buněčné linie z minimálně invazivních vzorků odebraných netopýrům v přírodě. To umožňuje rychlou analýzu genomu a vytvoření referenčních genomů bez zásahu do přirozených populací.
Výsledky ukázaly, že netopýři vykazují jiný vztah mezi tělesnou velikostí a délkou života než jiní savci. Dva konkrétní druhy netopýrů, Myotis a Phyllostomidae, vykazují specifické trendy, kdy druh Myotis dosahuje většího prodloužení života vzhledem ke své velikosti. Tento fakt má významné důsledky pro riziko rakoviny u jednotlivých buněk a vývoj genů potlačujících nádory.
Studie identifikovala několik genů, které procházejí přírodním výběrem a jsou zapojeny do klíčových cest dlouhověkosti, jako jsou mTOR-IGF signály, oprava poškozené DNA, ochrana před oxidačním stresem a mechanismy související se stárnutím buněk. Mezi další pozoruhodné genetické dráhy patří ty, které ovlivňují imunitu a senescenci (buněčné stárnutí), jako například Serpin geny. U netopýrů jsou také významné genetické změny v metabolismu aminokyselin a v oblasti ferroptózy, což je buněčný proces spojený s oxidačním stresem, metabolismem a rezistencí vůči rakovině.
Analýzou genetických cest, které souvisejí s rizikem rakoviny v rámci vývojového stromu netopýrů, studie zjistila významné obohacení těchto procesů zejména u druhů, kde došlo k největším změnám v délce života a riziku rakoviny. U netopýrů Myotis se tělesná velikost od společného předka výrazně nezměnila, ale délka života se zvětšila, což vedlo k významnému snížení rizika rakoviny na úrovni jednotlivých buněk.
Výsledky podporují využití in vitro modelů rakoviny, které umožňují srovnávací studie odolnosti vůči nádorům za kontrolovaných podmínek. V souladu s výsledky této studie jiné experimenty ukázaly, že buňky dlouhověkých netopýrů, jako je M. lucifugus, jsou odolnější vůči karcinogenezi než buňky kratší dobu žijících netopýrů a dalších savců.