Genetické mechanismy dlouhověkosti u netopýrů
Výzkum biologie stárnutí se v posledních letech zaměřuje na analýzu druhů, které vykazují odlišné parametry délky života, než by odpovídalo jejich tělesné velikosti a rychlosti metabolismu. Netopýři představují v tomto ohledu významný modelový organismus. Ačkoliv jsou tyto savce malí a disponují vysokou metabolickou aktivitou, řada jejich druhů dosahuje vysokého věku. Rozdíly v délce života jsou přitom patrné i u úzce příbuzných druhů v rámci jednoho rodu.
Nová zjištění týkající se rodu Myotis
Vědecký tým se zaměřil na rod Myotis, který patří k nejpočetnějším skupinám netopýrů a vykazuje značnou variabilitu v délce života. Studie publikovaná v odborném periodiku Nature (DOI: 10.1038/s41586-026-10932-7) využila genomické sekvenování osmi úzce příbuzných druhů tohoto rodu. Cílem bylo identifikovat genetické adaptace spojené s dlouhověkostí, odolností vůči nádorovým onemocněním a imunitní obranou.
V rámci výzkumu vědci vytvořili buněčné linie a vypracovali genomové sestavy, které umožnily analýzu pozitivní selekce a strukturních variací. Výsledky ukazují, že dlouhověkost u těchto netopýrů úzce souvisí s pozitivní selekcí v drahách odpovědných za potlačení vzniku rakoviny a s odlišnou reakcí na poškození DNA u dlouhověkých jedinců, konkrétně u druhu Myotis lucifugus.
Imunitní systém a pleiotropní adaptace
Analýza potvrdila, že netopýři disponují specifickými adaptacemi pro interakci s DNA a RNA viry, které se liší od ostatních savců. Bylo zaznamenáno nadměrné zastoupení pozitivní selekce u proteinů interagujících s DNA viry a zvýšená míra variace v počtu kopií genů u proteinů interagujících s RNA viry. Jedním z klíčových zjištění je charakterizace duplikací imunitního faktoru EIF2AK2, známého také jako PKR, u kterého byly identifikovány starobylé polymorfismy.
Závěry studie naznačují, že výjimečná délka života a schopnost imunitní obrany jsou u netopýrů propojeny prostřednictvím pleiotropních adaptací. Tyto procesy umožňují organismu paralelně reagovat na virové hrozby a na patologické stavy spojené s procesem stárnutí. Tento poznatek je považován za přínosný pro pochopení evoluční biologie stárnutí a může v budoucnu sloužit jako základ pro další výzkum terapeutických přístupů zaměřených na dlouhověkost.