**Přehodnocení teorií stárnutí: Od protikladů k syntéze**
Dlouhodobě se v oblasti výzkumu stárnutí střetávají dvě dominantní perspektivy vysvětlující jeho mechanismy. Jedna linie argumentace stárnutí definuje jako důsledek akumulace poškození na buněčné a tkáňové úrovni, což je vedlejší produkt evolučního zaměření na raný životní úspěch. Druhá perspektiva předpokládá, že stárnutí je ve své podstatě evolučně vyvinutý program. Současné trendy ve výzkumu však směřují k syntéze těchto dvou pohledů, naznačující, že degenerativní stárnutí zahrnuje jak stochastické poškození, tak i programované funkce. Příkladem snahy o tuto syntézu je hyperfunction theory of aging.
Rozdělení na tyto dvě perspektivy mělo zásadní dopad na směřování výzkumu a vývoje intervencí zaměřených na proces stárnutí. Pokud je stárnutí primárně otázkou poškození, pak by identifikace a oprava tohoto poškození představovaly jediný realistický přístup k dosažení významných zlepšení zdraví. Naopak, pokud je stárnutí vnímáno jako program, pak by se úsilí zaměřovalo na úpravu genové exprese a metabolismu s cílem ovlivnit tento program a dosáhnout podobných výsledků.
Příkladem paradigmatu zaměřeného na opravu poškození jsou Strategies for Engineered Negligible Senescence, jejichž jednotlivé komponenty prokázaly užitečnost v preklinických studiích na zvířatech. Na druhé straně snahy o změnu epigenetické kontroly genové exprese, a tím i fungování metabolismu, spadaly do kategorie pokusů o kontrolu programu stárnutí. Tato striktní dělicí čára se však v posledních letech začala stírat. Objev, že oprava dvouvláknových zlomů DNA produkuje epigenetické stárnutí, ve spojení s rozvojem epigenetického přeprogramování jako přístupu k obnově mladistvých epigenetických vzorů ve stárnoucích buňkách, přinesl nové úhly pohledu. Epigenetické přeprogramování, původně vnímané jako snaha o změnu metabolismu s cílem ovlivnit program stárnutí, může být na základě nových zjištění nově chápáno i jako forma opravy poškození.
Současné debaty o stárnutí často chybují v předpokladu, že stárnutí musí být způsobeno buď akumulací poškození, nebo programem. Ve skutečnosti se zdá, že oba faktory hrají významnou roli. Přesněji řečeno, stárnutí je primárně způsobeno akumulací poškození, avšak je silně ovlivněno i programovými mechanismy. Tuto syntézu pohledů shrnuje článek „Why Aging Is Not Fundamentally Programmed – and Why Programming Still Matters“.
Epigenetické přeprogramování je považováno za slibnou strategii ke zpomalení a částečnému zvrácení stárnutí. Pokud bychom dokázali omladit všechny buňky v těle prostřednictvím přeprogramování jejich genové exprese, teoreticky by to mohlo vést k omlazení celého organismu. Je však důležité informovat, že pro dosažení plného zvrácení stárnutí u lidí bude nezbytné řešit i akumulaci poškození. Přestože přeprogramování může částečně obnovit mnoho buněk do mladších stavů, nemusí automaticky odstranit velkou část strukturálních poškození, jako jsou ta, která se nacházejí například v extracelulární matrix.