Cirkadiánní rytmy a riziko demence ve stáří
Narušení regulace cirkadiánních rytmů představuje známý projev stárnutí. Cirkadiánní rytmus je vnitřními hodinami těla, které regulují 24hodinový cyklus spánku a bdění a další tělesné procesy, jako je produkce hormonů, trávení a tělesná teplota. Je řízen mozkem a ovlivněn expozicí světlu. Nejde přitom pouze o jedny hodiny; mozek i periferní tkáně řídí vlastní hodiny, které se navzájem koordinují prostřednictvím signalizace. S přibývajícím věkem se tato koordinace narušuje, což je spojeno s akumulací poškození a dysfunkcí.
Nedávno publikovaná studie přináší nový pohled na to, jak narušení cirkadiánních hodin může přispívat k nemocem souvisejícím s věkem, konkrétně k riziku neurodegenerativních onemocnění, v tomto případě k demenci. Výzkumníci využili studijní data o pohybu a srdeční aktivitě k charakterizaci individuálních rozdílů v odolnosti cirkadiánních hodin vůči změnám v prostředí. Starší osoba, která je více ovlivněna změnami v prostředí, je označena jako osoba se „slabými hodinami“, zatímco ta, která je méně ovlivněna, má „silné hodiny“. Studie zaznamenala, že „silné hodiny“ korelují s nižším rizikem demence.
Studie definovala „silný cirkadiánní rytmus“ jako stav, kdy se tělesné hodiny dobře shodují s 24hodinovým dnem a vysílají jasné signály pro tělesné funkce. Jedinci se silným rytmem mají tendenci dodržovat pravidelné časy spánku a aktivity i při změnách rozvrhu nebo ročních období. Naopak u „slabého cirkadiánního rytmu“ je pravděpodobnější, že změny světla a rozvrhu naruší tělesné hodiny, a tito jedinci častěji posouvají časy spánku a aktivity s ročními obdobími nebo změnami rozvrhu.
Studie, publikovaná pod názvem Association Between Circadian Rest-Activity Rhythms and Incident Dementia in Older Adults, zahrnovala 2 183 účastníků s průměrným věkem 79 let, kteří na začátku výzkumu netrpěli demencí. Vědci analyzovali data z monitorů srdeční činnosti a akcelerometrů, získaná z podélné studie Atherosclerosis Risk in Communities (ARIC) study, pro různé ukazatele síly cirkadiánního rytmu. Jedním z klíčových měřítek byla „relativní amplituda“, která udává rozdíl mezi nejaktivnějšími a nejméně aktivními obdobími osoby. Vysoká relativní amplituda signalizovala silnější cirkadiánní rytmy.
Účastníci byli rozděleni do tří skupin. Celkem 31 ze 728 osob ve skupině s vysokou relativní amplitudou (silný rytmus) se vyvinula demence, ve srovnání se 106 ze 727 osob ve skupině s nízkou relativní amplitudou (slabý rytmus). Po adjustaci na faktory, jako je věk, krevní tlak a srdeční choroby, výzkumníci zjistili, že ve srovnání s lidmi ve skupině s vysokou relativní amplitudou, měli ti ve skupině se slabšími rytmy téměř 2,5krát vyšší riziko demence. Každá standardní odchylka poklesu v relativní amplitudě byla navíc spojena s 54% zvýšeným rizikem demence. Dále bylo zjištěno, že každá standardní odchylka nárůstu v takzvané „intradaily variability“ (další marker cirkadiánního rytmu) byla spojena s 19% vyšším rizikem demence.
Je však důležité zdůraznit, že tato zjištění poukazují na korelaci, nikoli na přímou kauzalitu. Akumulující se poškození buněk a tkání spojené se stárnutím může zároveň vyvolávat oslabení cirkadiánních hodin a přispívat k neurodegeneraci. Korelace mezi slabými hodinami a rizikem demence tak může naznačovat, že jedinci s větší zátěží poškození jsou postiženi více než ti s menší zátěží. Je zapotřebí další výzkum, který by ověřil, zda intervence zaměřené na cirkadiánní rytmy mohou riziko demence snížit.