Investice do délky života ve zdraví přinese zásadní socioekonomické přínosy: pohled profesora Johna Bearda
Profesor John Beard, odborník na produktivní stárnutí z Kolumbijské univerzity a bývalý vedoucí programu Stárnutí a životní cyklus ve Světové zdravotnické organizaci (WHO), se zamýšlí nad společenskými změnami potřebnými k tomu, aby lidstvo mohlo plně využít tzv. „dividendu délky života ve zdraví“ (healthspan dividend). Jeho výzkum se zaměřuje na průnik stárnutí, délky života ve zdraví a politiky, přičemž klade důraz na vnímání zdraví jako zachování funkčnosti (tzv. „vnitřní kapacity“ (intrinsic capacity) [1.1]), nikoli pouze jako absenci nemoci.
Beard upozorňuje, že radikální změny jsou potřeba v tom, jak společnosti měří lidský přínos a zdraví samotné, protože délka života ve zdraví je formována biologicky i sociálně po celou dobu života.
Výzva zastaralým stereotypům a věkové diskriminaci
Beard varuje, že rigidní struktury odchodu do důchodu, úzké ekonomické modely a rozšířený věkový předsudek (ageismus) aktivně potlačují potenciální dividendu. Podle něj rozhodovací orgány často podléhají dvěma stereotypům:
- Starší lidé jsou pouze přítěží, a snížení benefitů je jediný způsob, jak se vyhnout ekonomickému kolapsu.
- Starší lidé jsou všichni fit a zdraví a měli by zůstat v pracovní síle, přičemž ti, kteří odejdou do důchodu, jsou vnímáni jako líní.
Beard uvádí, že tyto zastaralé a neužitečné stereotypy, včetně mýtu o konkrétním chronologickém věku, který definuje „starého“ člověka, utvářejí způsob, jakým výzkumníci formulují otázky, jak přemýšlejí ekonomové a jak jednotlivci přemýšlejí o sobě samých. Lidé, kteří si negativní věkové stereotypy internalizují, mají ve skutečnosti zdravou délku života kratší o sedm let. Věková diskriminace tak ovlivňuje společnost, výzkum i jednotlivce.
Beard zdůrazňuje, že s rostoucím věkem narůstá heterogenita, zejména ve zdraví. Existují osmdesátníci fit jako dvacetiletí a padesátníci a šedesátníci, kteří již potřebují péči. Cílem společnosti by proto mělo být posunout celé spektrum k delšímu a zdravějšímu životu.
Ekonomický přínos seniorů a potřeba lepšího měření
Beard vyvrací mýty, že stárnutí populace zničí systémy zdravotní péče. Uvádí, že nejdražší období ve zdravotní péči je obvykle posledních 18 měsíců života, nikoli samotné stáří. S delším životem se počet lidí v tomto období nezvyšuje proporcionálně.
Z ekonomického hlediska je nutný nuancovanější přístup, který oceňuje příspěvky starších lidí. Bohužel, ekonomové často nezahrnují tyto příspěvky, které přesahují pracovní účast. Starší lidé přispívají:
- Finančně (např. platí daně i jako důchodci).
- Prostřednictvím péče o druhé (caregiving).
- Dobrovolnickou prací.
- A mnoha dalšími způsoby.
Beard upozorňuje, že je potřeba kvalitnější data a jejich lepší interpretace pro politická rozhodování. Současná tendence zacházet s každým člověkem nad určitý věk stejně vede k obecným politikám založeným na stereotypech, které selhávají u většiny populace.
Dále je klíčové, že vyšší socioekonomický status konzistentně předpovídá lepší délku života ve zdraví. Velké rozdíly mezi bohatými a chudými vytvářejí chronický stres a biologické dopady, které přetrvávají po celý život. Beard požaduje snížení nevýhod během celého života a zacílení podpory na ty, kteří jsou v seniorském věku v nejhorší situaci.
Jak se musí společnost přizpůsobit
Beard tvrdí, že skutečným rizikem není stárnutí populace, ale neschopnost modernizovat systémy, které byly kolem něj vybudovány.
- Měřit skutečné příspěvky: Je potřeba začít měřit skutečné přínosy lidí v každém věku (placení daní, péče, dobrovolnictví), a ne je jen odhadovat na základě zastaralých předpokladů.
- Propojit zdraví s délkou života: Je nutné pochopit, jak zdraví ovlivňuje tyto příspěvky. Není možné automaticky zvyšovat věk odchodu do důchodu s prodlužující se délkou života, pokud se nezlepšuje i zdraví. Zdraví je v současnosti chápáno většinou jako přítomnost nebo absence nemoci, což neposkytuje potřebné informace o funkčnosti.
Beard uvádí, že největší překážkou je stále přílišné zaměření na biologii bez jasné vazby na společnost a ekonomiku. Ekonomové musí být hlouběji integrováni do těchto diskusí a potřebují lepší nástroje k obhajobě.
Na závěr Beard apeluje i na samotný obor dlouhověkosti, aby si ujasnil, co vlastně délka života ve zdraví (healthspan) je. Pokud politici slyší roztříštěné zprávy od různých gerontologů zaměřené na úzké biologické mechanismy (jako jsou termíny „senescentní buňky“ nebo „kmenové buňky“, které mimo obor nic neříkají), zní to spíše jako vlastní zájem než jako ucelená agenda.
Podle Bearda je zdraví složité, jde o adaptaci, zlomové body a systémy, ne o jednoduchou lineární příčinu a následek. Základní ekonomika je však jednoduchá: pokud společnost marginalizuje lidi na základě věku, trpí tím jak společnost, tak ekonomika.
Pokud společnost buduje schopnosti po celý život a udržuje zdraví, delší život je zázrakem pro společnost. Problémy nastávají pouze tehdy, když se prodlužuje délka života bez prodloužení délky života ve zdraví. Komprese nemocnosti nenastane náhodou, vyžaduje promyšlené, celoživotní investice. Tyto investice přinesou zásadní socioekonomické zisky.