Článek Národního institutu zdraví (NIH) se věnuje výzkumům, které se zaměřují na pochopení a měření biologických procesů stárnutí. Současné přístupy k možným zásahům do procesu stárnutí se soustředí na mírné zpomalení metabolismu – například za použití léků podporujících autofagii, jako je rapamycin nebo jiné inhibitory mTOR. Alternativním, avšak méně zkoumaným přístupem je snaha obnovit mládí identifikací a opravou poškození buněk a tkání. Tento přístup získává sice méně pozornosti, ale již přinesl slibné výsledky, zejména díky takzvaným senolytickým lékům, které odstraňují senescentní buňky – buňky, jež již nevykonávají svou funkci a spíše tělu škodí.
Výzvy spojené se stárnutím
S přibývajícím věkem roste riziko nemocí a zdravotních potíží. Lidé, kteří žijí déle, mívají často alespoň jedno onemocnění spojené s věkem. Stárnutí je způsobeno postupným hromaděním defektů a poškození v molekulách a buňkách našeho těla. I když naše tělo obsahuje mechanismy k opravě těchto poškození, s věkem se tyto mechanismy opotřebovávají. Nakonec se nahromadí tolik poškození, že začínají selhávat celé orgány nebo systémy.
Výzkum molekulárních procesů stárnutí
Výzkumníci financovaní NIH se snaží stárnutí zkoumat na molekulární úrovni. Zkoumají nejen způsoby, jak měřit rozdíly v tom, jak jednotlivci stárnou, ještě než se objeví zdravotní problémy, ale i možnosti, jak zpomalit nebo dokonce zvrátit stárnutí na molekulární úrovni. Takové poznatky by mohly přinést nové způsoby, jak předcházet onemocněním souvisejícím s věkem nebo je léčit.
Jak zjistit, zda léčba proti stárnutí skutečně funguje?
Pro zjištění, zda nějaká léčba může zpomalit nebo zvrátit stárnutí, je nutné nejprve vědět, jak rychle daný člověk stárne. Není žádným tajemstvím, že lidé stárnou různým tempem – někteří zůstávají zdraví do vysokého věku, zatímco jiní čelí onemocněním, jako je rakovina, srdeční onemocnění nebo demence, už mnohem dříve. Zde přichází na scénu koncept „biologického věku“, který odráží molekulární poškození v průběhu let, které nakonec vede k nemocem a zdravotním omezením. Rozdíly v biologickém věku se mohou projevit dlouho předtím, než se objeví věkem podmíněné nemoci, a tak by léčba zaměřená na zpomalení stárnutí musela začít už v této fázi.
Pro zjištění účinnosti takové léčby je ale třeba sledovat pacienty po velmi dlouhou dobu. Proto se vědci zaměřují na vývoj takzvaných „stárnoucích hodin“ – metod, které měří biologický věk jednotlivce.
Životní styl a stárnutí
Léčby, které by dokázaly výrazně zpomalit nebo zvrátit stárnutí, jsou stále hudbou budoucnosti. Existují však náznaky, že určité úpravy životního stylu by mohly přinést přínosy pro dlouhověkost a zpomalení stárnutí. Jednou z nejlépe prozkoumaných metod je kalorická restrikce (CR), tedy omezení celkového příjmu kalorií při zachování dostatečného množství živin. NIH financoval studii známou jako CALERIE (Comprehensive Assessment of Long-Term Effects of Reducing Intake of Energy), v níž se více než 200 zdravých, středně věkových dobrovolníků rozdělilo do dvou skupin: jedna měla za úkol snížit svůj denní příjem kalorií o 25 % po dobu dvou let, druhá pokračovala ve své běžné stravě.
Vědci zkoumali tempo biologického stárnutí účastníků CALERIE a zjistili, že účastníci, kteří omezili svůj kalorický příjem, stárli dle klinických biomarkerů mnohem pomaleji. U této skupiny se rovněž projevil malý, ale významný pokles v tempu stárnutí podle měření DunedinPACE, zatímco u druhé skupiny tento efekt pozorován nebyl.
Zdroje
NIH – National Institutes of Health
Studie CALERIE
Aging clocks
Zpomalení stárnutí pomocí medicíny