Nižší živočichové, kteří jsou v podstatě malými „shluky“ kmenových buněk, jsou teoreticky schopni dosáhnout nesmrtelnosti. Příkladem jsou sladkovodní polyp hydra nebo medúza Turritopsis dohrnii, která přechází z nezralého stádia do dospělosti a zpět. Ačkoliv nejsou skutečně nesmrtelné, jejich potenciální délka života je natolik dlouhá, že by ji bylo obtížné experimentálně potvrdit. Tito živočichové se natolik liší od vyšších zvířat s komplexními nervovými systémy, že praktický význam pro medicínu může být omezený. Shluky kmenových buněk mohou neustále obnovovat a nahrazovat své části, nebo měnit svůj tvar a úroveň zralosti podle potřeby. Naproti tomu obratlovci mají pevnou strukturu, která je činí zranitelnějšími a méně flexibilními, pokud jde o obnovu buněk.
Unikátní schopnost zpětného vývoje
Schopnost živočicha vrátit se do předchozího stádia svého vývoje je považována za unikátní vlastnost některých žahavců, zejména tzv. nesmrtelné medúzy Turritopsis dohrnii. Tento hydrozoon, jediný živočich známý tím, že se dokáže po reprodukci opakovaně omladit, zpochybňuje naše chápání stárnutí a naznačuje potenciál biologické nesmrtelnosti.
Nové výzkumy však ukazují, že další dávní zástupci živočišné říše, hřebenatky (ctenophora), mají také schopnost zpětného vývoje. Hřebenatky jsou jednou z nejstarších dochovaných živočišných linií a považují se za sesterskou skupinu všech ostatních živočichů, což z nich činí cenný model pro studium evolučních inovací. Studie odhalila, že druh Mnemiopsis leidyi je schopen regresního vývoje z dospělého „lobate“ stádia do raného „cydippid“ stádia poté, co je krmen po období stresu. Tento objev nabízí nový pohled na vývoj, ekologii a evoluci hřebenatek a ukazuje na jejich vysoký potenciál jako model pro studium zpětného vývoje a omlazení.
Tento výzkum by mohl otevřít nové perspektivy na mechanismy, které některé organismy chrání před stárnutím, a přinést podněty pro vývoj inovativních strategií proti stárnutí i u složitějších živočichů.