Nová studie publikovaná v časopise Aging Cell přináší důkazy, že senolytika – látky odstraňující stárnoucí buňky – by mohla být využita jako léčba akutní sepse v játrech. Tato myšlenka navazuje na dřívější výzkumy, které spojily senescenci (proces, při němž buňky přestávají fungovat a podporovat své okolní tkáně) s různými věkem podmíněnými nemocemi a dysregulací imunitního systému. Sepsa, kterou často známe pod označením otrava krve, je závažný zánětlivý stav, který je hlavní příčinou úmrtí na jednotkách intenzivní péče. Světová zdravotnická organizace (WHO) klade velký důraz na řešení této nemoci, protože vyžaduje specifické přístupy v diagnostice a léčbě.
Studie zaměřená na jaterní tkáň u myší ukázala, že během sepse dochází k nárůstu zánětlivých markerů a charakteristických znaků senescence. Jedním z klíčových senescentních markerů bylo zvýšené množství zánětlivých cytokinů a aktivita TNF-α, což je protein spojený se zánětem. Tyto procesy byly potvrzeny jak na úrovni proteinů, tak RNA, a výzkumníci zaznamenali jasnou přeměnu jaterní tkáně směrem k senescentnímu stavu.
Ve studiích na buněčné úrovni se ukázalo, že během sepse exprimovaly protein p21, jeden z důležitých markerů senescence, především hepatocyty (hlavní jaterní buňky), endotelové buňky (buňky obklopující krevní cévy) a imunitní buňky. Bylo zjištěno, že u myší exprimovalo během sepse tento marker pouze asi 3 % buněk, ale v játrech ho produkovalo plných 60 % makrofágů (typ imunitních buněk).
Zásadní rozdíl se objevil, když vědci před spuštěním sepse podali myším senolytický přípravek obsahující kombinaci dasatinibu a kvercetinu. Zatímco u všech 20 myší bez senolytické léčby došlo během čtyř dnů k úhynu, 6 z 20 myší, které dostaly senolytika, přežilo až do desátého dne. Výrazně se snížily i hladiny zánětlivých markerů a dalších znaků senescence, což dokládá účinnost léčby senolytiky na redukci poškození jater při sepse. Navíc poklesly hladiny ALT, enzymu běžně spojovaného s poškozením jater, stejně jako oxidační stres, který hraje významnou roli ve vývoji sepse.
Výsledky této studie naznačují, že pokud by se senescentní procesy během sepse chovaly u lidí stejně jako u myší, mohly by senolytika představovat významný přínos na jednotkách intenzivní péče. Nicméně je důležité si uvědomit, že senolytika mají tendenci být účinnější na myších než na lidech, a že v tomto experimentu byly podány ještě před nástupem sepse. Přesto výsledky ukazují slibné možnosti, jak se k sepse přistupovat.
Tato nadějná studie otevírá dveře dalšímu zkoumání vlivu senolytik na sepsi a senescenci a mohla by znamenat významný pokrok v léčbě akutních zánětlivých stavů u pacientů.