Současný stav vývoje biologických hodin a jejich využití v medicíně
Takzvané biologické hodiny, které mají za úkol kvantifikovat biologické stárnutí organismu, v současnosti narážejí na metodologické limity. Tyto nástroje jsou založeny na algoritmech strojového učení, které analyzují široká spektra dat, jako jsou například epigenetické modifikace DNA či změny v expresi proteinů. Aktuálním problémem však zůstává skutečnost, že věda dosud nedokázala kauzálně propojit konkrétní naměřené markery, například stav metylace DNA na specifických CpG místech, s mechanismy, které procesy stárnutí v buňkách a tkáních skutečně řídí.
V důsledku této nejasnosti nelze biologické hodiny v jejich současné podobě využívat jako validní indikátor úspěšnosti u nových terapeutických postupů zaměřených na zpomalení nebo zvrácení stárnutí. Aby bylo možné ověřit účinnost takové intervence, je stále nutné přistupovat k dlouhodobým a nákladným studiím délky života, což snižuje praktickou využitelnost těchto diagnostických metod v klinické praxi.
Výzkum epigenetické akcelerace a kognitivních funkcí
Jednou z cest, jak zvýšit přesnost a vypovídací hodnotu biologických hodin, je analýza rozsáhlých souborů dat a hledání vzorců v korelaci mezi epigenetickými markery a vývojem zdravotního stavu v čase. V nedávné studii publikované v časopise The Journals of Gerontology, Series A, se vědci zaměřili na vztah mezi tempem epigenetického stárnutí a kognitivními funkcemi, konkrétně schopností takzvané prospektivní paměti. Ta definuje schopnost jedince plánovat budoucí úkoly a následně je realizovat.
Studie využila data z projektů Midlife in the United States a The National Study of Daily Experiences, přičemž pracovala s algoritmem DunedinPACE, který měří rychlost biologického stárnutí. Výzkumníci sledovali, zda existuje souvislost mezi tempem stárnutí a subjektivně hlášenými výpadky paměti v běžném životě.
Výsledky analýzy a význam středního věku
Výzkum neprokázal přímý vztah mezi rychlostí epigenetického stárnutí a výpadky paměti u celé sledované populace bez ohledu na věk. U skupiny účastníků ve věku 40 až 49 let však byla zaznamenána statisticky významná souvislost mezi vyšším tempem stárnutí a častějšími výpadky prospektivní paměti, které se projevily přibližně o dekádu později. U těchto subjektů byla rovněž zaznamenána vyšší míra subjektivně vnímané iritace a interference způsobené těmito kognitivními nedostatky.
Závěrem studie je zjištění, že raný střední věk představuje pravděpodobně kritické období, v němž má rychlost epigenetického stárnutí citelnější vliv na budoucí kognitivní zdraví. Autoři upozorňují, že ačkoliv jde o významné pozorování, rozsah dat a metodika hodnocení kognitivních obtíží neumožňují jednoznačnou interpretaci kauzálních mechanismů, a další výzkum v této oblasti zůstává nezbytný.