Současný výzkum v oblasti dlouhověkosti a stárnutí naráží na limity spojené s komplexní povahou biologického stárnutí. Dosavadní přístupy, jako je kalorická restrikce či genetické modifikace, například vyřazení receptoru pro růstový hormon u laboratorních myší, vykazují výsledky, které se nedaří překonat pomocí izolovaných terapeutických zásahů.
Složitost problematiky stárnutí vyplývá ze tří hlavních skutečností. Zaprvé, stárnutí je výsledkem působení mnoha odlišných mechanismů. Zadruhé, účinná rejuvenace vyžaduje kombinaci různých terapeutických postupů. Zatřetí, výzkum se doposud minimálně zaměřuje na vyhodnocování výsledků kombinované terapie cílené na základní příčiny stárnutí.
Pokud je dysfunkce organismu způsobena kombinací několika na sobě nezávislých faktorů, odstranění pouze jednoho z nich nemusí vést k pozorovatelnému prodloužení délky života či zdraví. Ostatní patologické procesy totiž mohou být dostatečně silné na to, aby i nadále způsobovaly degradaci tkání a orgánů.
Praktické příklady z nedávného výzkumu ilustrují tento problém. Senolytika, která eliminují senescentní buňky, vykazují schopnost zmírnit určité věkem podmíněné stavy, avšak nedosahují takového efektu na prodloužení délky života jako kalorická restrikce. Podobně clearance amyloidových plaků v mozku, ačkoliv teoreticky smysluplná, nevede k významnému klinickému zlepšení u pokročilých stadií Alzheimerovy choroby, protože v dané fázi již dominují jiné mechanismy degenerace.
Z těchto poznatků vyplývá potřeba změny v metodologii hodnocení. Dosavadní důraz na sledování ukazatelů, jako je délka života nebo zdraví, se ukazuje jako nedostatečný pro posouzení účinnosti jednotlivých terapeutických intervencí. Odborníci proto navrhují přesunout pozornost k měření schopnosti každé terapie dosáhnout jejího primárního cíle, tedy odstranění specifického typu buněčného nebo tkáňového poškození.
Pro další vývoj v oboru je zásadní upřednostnit financování studií zaměřených na kombinované terapie před izolovanými zásahy. Úspěch v léčbě stárnutí bude pravděpodobně záviset na nalezení optimální kombinace intervencí, které společně adresují různé molekulární příčiny stárnutí. Hodnota jednotlivého terapeutického zákroku by neměla být určována jeho samostatným vlivem na celkovou délku života, ale tím, jak přispívá k fungování celého terapeutického komplexu.