Výzkum vlivu růstového hormonu na délku života
Již tři desetiletí se výzkum v oblasti prodlužování života zaměřuje na dráhu růstového hormonu (GH) a inzulinu podobného růstového faktoru 1 (IGF-1). Laboratorní myši s vrozenou mutací způsobující absenci receptoru pro růstový hormon vykazují výrazné prodloužení délky života, v některých případech až o 70 procent. Tyto subjekty jsou však menšího vzrůstu a vykazují sníženou schopnost termoregulace.
Aplikovatelnost těchto poznatků na lidskou populaci zůstává předmětem odborných diskusí. Lidskou obdobou tohoto stavu je Laronův syndrom, genetické onemocnění způsobené mutací receptoru růstového hormonu. Pacienti s tímto syndromem sice mohou vykazovat nižší výskyt určitých chorob spojených s vyšším věkem, avšak data nepotvrzují, že by se dožívali významně vyššího věku než běžná populace. Zkušenosti z posledních třiceti let ukazují, že intervence ovlivňující metabolismus růstového hormonu či kalorickou restrikci vykazují u krátkověkých druhů podstatně výraznější účinky než u druhů s dlouhou přirozenou délkou života.
Nová studie o vlivu růstového hormonu v dospělosti
Aktuální poznatky publikované v časopise Aging Cell se zaměřily na to, zda narušení signalizace růstového hormonu v pokročilejším věku ovlivňuje proces stárnutí. Výzkumný tým provedl ablaci receptoru pro růstový hormon u myší ve věku 12 měsíců, což odpovídá střednímu věku těchto zvířat. K tomuto účelu byl využit model indukovatelný tamoxifenem.
Výsledkem zásahu bylo očekávané snížení hladiny IGF-1 v oběhu a zvýšení hladin samotného růstového hormonu. U obou pohlaví došlo k prodloužení délky života, přičemž u samců byly zaznamenány pozitivní změny v citlivosti na inzulin a lepší parametry neuromuskulární výkonnosti a struktury kostní tkáně. Analýza jaterní tkáně pomocí metody single-nucleus RNA sequencing identifikovala specifické změny v genové expresi, které naznačují narušení signalizace GH-STAT5.
Omezený efekt intervence v pokročilém věku
Navzdory pozitivním fyziologickým změnám je prodloužení délky života při zahájení intervence ve středním věku v porovnání s celoživotním zásahem pouze mírné, méně než desetiprocentní. Zjištěné rozdíly v reakci mezi samci a samicemi, stejně jako skromný rozsah prodloužení života, vedou vědce k závěru, že přímý převod tohoto mechanismu do vývoje terapeutických postupů pro člověka představuje značné výzvy. Výsledky studie sice potvrzují, že potlačení signalizace růstového hormonu může ovlivnit biologické procesy spojené se stárnutím, zároveň však podtrhují rozdíly v reakcích mezi modelovými organismy a člověkem.