Evoluční perspektiva stárnutí a chronická onemocnění
Vědecká komunita se dlouhodobě shoduje na tom, že stárnutí je přímým důsledkem působení přirozeného výběru. Evoluční tlaky upřednostňují biologické mechanismy, které zajišťují úspěšnou reprodukci v raném věku. Tento proces však znevýhodňuje dlouhodobou údržbu organismu, neboť investice zdrojů do mechanismů zajišťujících zdraví ve vyšším věku nemá pro přenos genetické informace takový význam jako zajištění přežití a reprodukce v mládí. Stárnutí je tak v tomto kontextu chápáno jako vedlejší produkt evoluční soutěže.
Koncept antagonistické pleiotropie
Klíčovým mechanismem v této oblasti je antagonistická pleiotropie. Tento termín označuje jevy, kdy konkrétní biochemické procesy nebo geny přinášejí v raném věku výhody, které jsou však v pozdním věku spojeny s poškozením organismu. Příkladem jsou trade-offy mezi růstovými procesy během vývoje a pozdějším rizikem rozvoje věkem podmíněných onemocnění. Podobný mechanismus byl identifikován například u aktivity specifického proteinu VGLL3 či u fungování adaptivního imunitního systému, jehož kapacita pro dlouhodobou paměť je omezená.
Nová hypotéza adaptivních nákladů
V nedávno publikované práci s názvem Living Beyond Our Evolutionary Warranty: Why Non-Communicable Diseases May Be The Inevitable Costs of an Extended Lifespan předkládají autoři rámec nazvaný hypotéza adaptivních nákladů. Tato teorie reaguje na skutečnost, že nepřenosná chronická onemocnění zůstávají rozšířená i u populací s dobrým přístupem ke zdravotní péči a u jedinců dodržujících optimální životní styl. Data ukazují, že i u skupin žijících v podmínkách blízkých předkům, jako jsou lovci a sběrači, dochází po šedesátém až sedmdesátém roce věku k rozvoji aterosklerózy, metabolických dysfunkcí a imunosenescence.
Zatímco dosavadní vysvětlení často vycházela z teorie evolučního nesouladu, tedy střetu moderního životního stylu s původní biologií, nová hypotéza naznačuje, že chronická onemocnění jsou přirozenými důsledky adaptivních mechanismů. Tyto mechanismy nebyly evolučně nastaveny pro provoz v časovém horizontu sedmdesáti až devadesáti let. Podle autorů hypotézy nejsou tyto patologie pouze výsledkem vnějších faktorů, ale představují vnitřní cenu za programované adaptivní odpovědi, které po překročení určitého věku vyvolávají negativní dopady. Z tohoto pohledu jsou chronická onemocnění vnímána jako nevyhnutelná daň za fungování biologických systémů mimo jejich evolučně vymezenou dobu životnosti.