Analýza biomarkerů a jejich vztah k mortalitě
Výzkumný tým se zaměřil na identifikaci biomarkerů, které vykazují silnou vazbu na celkovou mortalitu. Cílem studie bylo porovnat různé metody hodnocení biologického stáří a stanovit jejich predikční schopnost. Výsledky přinášejí data o tom, které parametry jsou pro odhad rizika úmrtí z jakýchkoliv příčin nejvhodnější.
Biologické versus chronologické stáří
Vědecká komunita dlouhodobě pracuje s rozdílem mezi chronologickým věkem a věkem biologickým, který lépe reflektuje aktuální zdravotní stav jedince. Dosud využívané ukazatele mají své limity. Například síla stisku ruky nebo rychlost chůze vykazují pokles až v pokročilém věku, zatímco neurologické zobrazovací metody jsou nákladné a nepostihují molekulární změny. Délka telomer se v predikci mortality rovněž neukázala jako dostatečně spolehlivý parametr. Moderní přístupy se proto soustředí na epigenetické hodiny a proteomické biomarkery, jako je například GrimAge2.
Srovnání predikčních metod
Analýza dat kohorty LBC1936, zahrnující 861 jedinců sledovaných od 70 do 89 let, ukázala, že odchylky v biologickém stáří jednotlivých orgánů u téhož člověka spolu korelují jen volně. Jako nejpřesnější ukazatel mortality se v rámci studie jevil model GrimAge2. Významnou asociaci s mortalitou prokázaly také věkové odchylky konkrétních orgánů, zejména jater, imunitního systému, srdce, slinivky a mozku.
Určité metriky fyzických funkcí však v predikci mortality překonaly orgánově specifické modely. Patří mezi ně objem mozku a šedé hmoty, celkové kognitivní funkce a parametry plicních funkcí, jako je vitální kapacita plic.
Nezávislá predikční síla
Výzkumníci identifikovali čtyři ukazatele, které disponují nejvyšší nezávislou predikční silou a vzájemně se minimálně překrývají: objem bílé hmoty, celkový objem mozku, rychlost chůze a metrika kognitivních funkcí. Kombinace těchto čtyř parametrů vysvětluje 19 procent rozptylu v riziku mortality, přičemž doplnění dalších 17 sledovaných markerů zvýšilo tento podíl pouze o 4 procenta.
Role proteinů a omezení studie
Studie rovněž identifikovala specifické proteiny spojené s rizikem úmrtí. Protein GDF15, asociovaný s buněčným stárnutím (senescencí), vykázal po očištění o životní styl silný vztah k mortalitě. Naopak neuropeptid NPS vykazuje negativní asociaci, tedy vyšší hladina tohoto proteinu souvisí s nižším rizikem úmrtí. Obecně platí, že proteiny spojené s rizikem úmrtí úzce souvisejí se zánětlivými procesy, zatímco proteiny spojené s delším dožitím se podílejí na udržování genomické stability.
Autoři upozorňují na limity studie, mezi které patří relativně úzká demografická skupina (zdraví skotští občané) a pozorovatelský charakter výzkumu, který nezkoumal kauzální mechanismy. Přesto zjištění, že zobrazovací metody mozku a plicní testy poskytují v predikci celkové mortality přesnější výsledky než proteomické orgánové hodiny, představuje významný poznatek pro oblast gerontologie.