Role senescentních buněk v procesu stárnutí
Hromadění senescentních buněk v organismu je jedním z významných faktorů podílejících se na degenerativních procesech spojených se stárnutím. Tyto buňky vylučují zánětlivé faktory, které narušují strukturu a správnou funkci tkání. Dosavadní výzkumy na zvířecích modelech prokázaly, že selektivní odstranění těchto buněk vede k útlumu patologických projevů a ke zlepšení celkového stavu organismu. Vědecká komunita se proto zaměřuje na identifikaci specifických metabolických odlišností senescentních buněk, které by mohly sloužit jako cíle pro nové terapeutické postupy označované jako senolytika.
Metabolismus senescentních buněk a role glykolýzy
Jednou z charakteristik senescentních buněk je zvýšená míra glykolýzy, tedy procesu štěpení glukózy, který zajišťuje jejich energetickou potřebu. Mechanismus, kterým tento zvýšený metabolismus přispívá k přežití těchto buněk a rozvoji jejich negativních projevů, byl dosud předmětem zkoumání. Nejnovější poznatky identifikovaly interakci mezi enzymem fosfoglycerátmutázou 1 známou jako PGAM1 a kontrolním kinázovým proteinem Chk1. Tato vazba funguje jako regulátor, který podporuje glykolytický metabolismus a zajišťuje viabilitu senescentních buněk.
Možnosti terapeutického zásahu
Senescentní buňky se projevují takzvaným senescence-associated secretory phenotype, tedy specifickým sekrečním fenotypem, který zahrnuje produkci látek vyvolávajících chronický zánět a tkáňovou dysfunkci. Výzkum ukázal, že inhibice vazby mezi proteiny PGAM1 a Chk1 vede k eliminaci senescentních buněk a zároveň potlačuje jejich zánětlivý sekreční fenotyp. V experimentech in vivo bylo prokázáno, že tento zásah zmírňuje poškození orgánů a snižuje výskyt plicní fibrózy. Interakce mezi PGAM1 a Chk1 se tak jeví jako potenciální cíl pro budoucí senolytickou léčbu, která by mohla přispět k zachování funkční odolnosti tkání během procesu stárnutí.